SEO webu sledují SEO nástroje.cz
noname

Seriál - Zaměstnanost a nezaměstnanost v Čechách

Závist a nenávist

Věra Říhová

14.3.2010

První díl
Díl druhý - Falešné konkurzy
Díl druhý - Závist a nenávist

Už si nevzpomenu, kdy a jak vlastně začalo šíření všeobecné nenávisti vůči nezaměstnaným. Nezaměstnanost je přirozeným projevem kapitalismu. V devadesátých letech, kdy se po revoluci začalo masově propouštět ze státních a národních podniků, jsme o této přirozenosti četli ve všech denících, slyšeli od všech politiků.

Přirozenost kapitalismu se používala jednak jako výsměch všem, kteří první přišli na řadu - zakladatelé a agitátoři Občanského fóra, hned po nich každý, kdo se už za normalizace nebál mluvit nahlas, mluvit svobodně a racionálně. „Máte, co jste chtěli!“ , slýchávali jsme. Pak už se nezaměstnanost stala přirozenou součástí společnosti.

Dva póly společnosti. Zaměstnaní a nezaměstnaní.

Postoj k nezaměstnaným se v posledních letech rapidně změnil a já bych si troufla odhadnout, že to začalo po nástupu Topolánkovy ODS do vlády. Někdy v této době se začal měnit postoj zaměstnavatelů k zaměstnancům, nadřízených k podřízeným, podnikajících k nepodnikajícím, zaměstnaných k nezaměstnaným. Barevný svět se najednou stal znovu černobílým, každá společenská pozice začala mít dva protipóly.

Nezaměstnaný rovná se socka a lenoch

Ještě nikomu před tím se nepodařilo tak rozeštvat občany mezi sebou, žurnalistům všech hlavních médií se podařilo vytvořit pevné stěny škatulek, dát lidem nálepky. Před tím se v naší společnosti vytvořily skupiny privatizujících, restituenti, podnikatelé, zaměstnaní a nezaměstnaní, ale příslušnost lidí k jednotlivým skupinám se prolínala podle toho, co člověk zrovna dělal. Nejhorší nálepku měli podnikatelé a bylo těžké hájit čest těch poctivých. A je to ještě těžší dnes. Přechod z jedné skupiny do jiné začal být společností chápán jako změna osobnosti dotyčného člověka, jakoby každý dostal na čelo příslušnou nálepku. Proto dnes také ztrátou zaměstnání nejvíc trpí manažeři pravicově smýšlející. Minulý pátek jsem jednu takovou ženu potkala, chvíli viditelně lhala a až po té, co jsem ji řekla, že já jsem už 9 měsíců nezaměstnaná, se tiše přiznala, že ona teď také.

Šli jsme chvíli na kafe a prožily jsme spolu dvě hodiny těžkého psychického přerodu. Ta žena se nemohla smířit s tím, že je teď odepsaná, ponížená, špinavá. Měla pocit, jakoby ji někdo vyhnal do emigrace, jako kdyby jí lékař oznámil, že má rakovinu. Cítila se zrazená, opuštěná, potrestaná, aniž by věděla za co. Nebyla první ani poslední a nikomu to nepřeji.

Jak je možné, že nezaměstnanost už není běžnou součástí kapitalistického světa ? Jak to, že už není přirozenou odbočkou na pracovní cestě životem ? Jak jsme se dostali ke škatulce plné špíny, bahna a ponížení?

V každé společnosti se vyskytuje určité procento lidí s vysokým koeficientem závisti. Závist není vždy na škodu, je také hnacím motorem lidí k vyšším výkonům, k modernizaci společnosti, k výrobě, službám a obchodu vůbec. Bez závisti bychom nejspíš ještě lezli po stromech nebo žili v jeskyni.

Závidím ti tvoji placenou dovolenou.

Přemíra závisti je ale už psychická nemoc jako každá jiná, třeba žárlivost. Ta také může být příjemným projevem lásky nebo motivem k vraždě. O téhle závisti se nikde nahlas nemluví, je možné, že si ji její nositelé ani neuvědomují.

V loňském roce jsem narazila na tento nový druh závisti, jejíž skutečnosti jsem zpočátku nemohla uvěřit. Od pocitu, že se mi jenom něco zdá, že to vypadá jako závist, jsem se s jejími projevy potýkala stále častěji a u stále většího množství lidí. Někteří jenom klopili zrak a mlčeli, jiní povzdechli: „Ty se máš!“. Politikům a mediální scéně se podařilo vytvořit imaginární obrázek nezaměstnanosti jako dlouhé dovolené bohatě placené státem.

Za výdělkem přes ztrátu životních hodnot

Přetíženost není patrná jenom u zaměstnaných lidí, ale i u živnostníků a drobných podnikatelů. Téměř všichni jsme tím dvacetiletým závoděním vyčerpáni. Kdo něčeho dosáhl, musel něco obětovat a ztratit. Třeba rodinu, výchovu dětí, styk s příbuznými a přáteli, ale především volný čas.

Také jsem to v devadesátých letech zažila. Když za mnou po revoluci přišli příbuzní a první kamarádi, kteří byli vyhozeni z práce a začali pracovat na živnostenský list, začala jsem se potýkat s prvním daňovým přiznáním, jednoduchým i podvojným účetnictvím, a zjistila jsem, že mi to jde.

Když někomu něco jde pěkně od ruky, začne ho to bavit. Studovala jsem stále více a více, po nocích a po víkendech, učila jsem se jazyku ekonomů, právníků, úředníků, politiků i angličtiny. Naučila jsem se všechny zákony nutné k podnikání – daňové, obchodní, živnostenský, zákoník práce, mzdový zákon i zákon o zaměstnanosti, zákony o zdravotním i sociálním pojištění, trestní a přestupkový, dopravní předpisy i bezpečnost a hygienu.

Jak roste firma, rostou i její potřeby. Už to není jenom krátká účetní osnova a daň z příjmu, hrubá mzda s odpočtem pojištění a daně zaměstnancům, protože zbytek dodělá sociální správa. Naučila jsem se a uvedla do praxe středně velkých firem statistiku, rozpočetnictví, kalkulace, plánování, analýzy, finančnictví – až jsme si vypracovali celý komplex controllingu, naučila jsem se celý komplex mezd včetně personalistiky, skladové hospodářství i řízení obchodu.

S růstem obchodů a majetku jsme se dostali k ostatním daním a zákonům, k mezinárodnímu obchodu a ke globálním řetězcům. Poslední kvalifikací byly zákony o insolvenci, konkurzu, exekucích, poslední praxí výpovědi na policii a u soudů. Absence justiční spravedlnosti a všelijaké vyšetřovací metody nezaručující ochranu poškozeného z nás občanů dělají poloviční až plnohodnotné právníky.

Je přílišná kvalifikace nežádoucí?

Dvacetiletou praxí v podnikatelském prostředí bez ohledu na to, zda jsme byli majitelé firem či zaměstnanci, jsme získali takovou šíři kvalifikace, která je dnes u zaměstnanců nežádoucí. My zaměstnanci jsme se učili společně s majiteli firem, tehdy ještě potřebovali každou hlavu, která byla učení schopná. Spolu s majiteli firem jsme prací prožili víkendy, obětovali dovolené i nemocenské.

Manželky prvních živnostníků se pouštěli do administrativy, účetnictví a znalosti zákonů a nikdo se jich neptal, jestli na to mají schopnosti, jestli je to baví a jestli to dělat chtějí. Tíhu kapitalistické daňové problematiky nesly na svých bedrech především ženy. Postupně je nahradily počítače a příslušné programy. Dnes se množí novinové články, které nás přesvědčují, že bychom se my ženy měly vrátit k dětem a ke sporákům.

Mnohé firmy nemají zájem o člověka, který je schopen širokého rozhledu, potřebují zaměstnance na určitý jednoduchý úsek. Zaměstnance, který bude vykonávat svůj díl práce natolik mechanicky, aby byl schopen vysokých výkonů – ne na 120, ale na 150 %. Jedině tak může uspět. Tento problém je už tak rozšířený, že se donesl až k profesionálním žurnalistům a přečteme si o něm ve všech denících i na internetu.

Po dvaceti letech jsme se dostali zpátky na požadavky komunistických funkcionářů, kteří také dbali na to, aby toho zaměstnanci věděli co nejméně. Jakmile se objevil člověk širokého rozhledu a ještě k tomu se schopností racionálního myšlení, stal se nepohodlným socialistickým funkcionářům. Dnes jsme v podobné situaci.

Závist, že se doma válím a přesto ještě žiji i se svým majetkem, vyvolává nenávist k sociálnímu systému. Dnes si před některými lidmi připadám jako Eva v ráji, které padají boží plody rovnou do klína. Porušuji socialistické heslo „Kdo nepracuje – ať nejí.“

Posuďte sami obrázek nazvaný „Těšíme se na Vás na úřadech práce“. To už není obyčejná kritika, nehledě na to, že na úřady práce chodí i živnostníci i podnikatelé, když nemají právě žádné zakázky nebo úplně zkrachovali. Samozřejmě ne všichni, někteří živoří a zadlužují se, protože stát v řadách nezaměstnaných je pro ně ponižující.

Rozklad společnosti, nebo jiný úhel pohledu?

To už také není odsuzování lenosti, o které jsme mohli mluvit v době, kdy nabídka pracovních míst vysoce převyšovala poptávku. Kdy se museli hájit pouze lidé na trhu práce diskriminovaní – tedy Romové, matky po mateřské, absolventi a lidé v předdůchodovém věku.

Tohle už je prachsprostá nenávist vyvěrající ze závisti. Závist lidí, kteří musí pracovat, aby uživili sebe, rodinu a hlavně majetek, který si pořídili, a jsou unavení, často i nemocní, ale kolotoč financí, které ke svému životu potřebují, je žene stále dál a dál, až k celkovému kolapsu. Strach, že by to mohlo skončit, je psychicky vyčerpává a dále zhoršuje jejich zdravotní stav. Pohled na ty, kteří již z kolotoče vystoupili a přesto bídou netrpí, je frustruje.

Co mi dnes ostatní závidí ? Že nemám deprese a nepomýšlím na sebevraždu? Že nechodím špinavá a otrhaná, v zimě bez bot a bez kabátu? Že nelezu po kolenou a nežebrám? Tak si totiž nezaměstnané mnoho občanů představuje. Povinností nezaměstnaného člověka je klepat se strachy od rána do večera, den za dnem si být vědom toho, že ten, kdo si nedokáže najít práci do určité doby, je přítěží společnosti, znehodnoceným přebytkem. Když pročítám některé články na internetu, mám pocit, že mojí jedinou vlasteneckou povinností je jít se oběsit.

Nezaměstnaný nemá právo jíst, oblékat se, ba ani žít.

Také pár čtenářů mi napsalo, na co si stěžuji, že bych před 100 lety žebrala na mostě. Že nemám právo ještě něco kritizovat. O lidech, kteří přežívají ve skutečné bídě, bez teplé vody, v zimě bez topení, bez pořádného jídla a ve starých pospravovaných šatech se nikde nepíše. Jejich obraz se nikde neukazuje. Mnozí lidé to ani vidět nechtějí, zprávy o nezaměstnaných je obtěžují.

Nikdo pracujícím lidem neřekne, jak to nezaměstnaní dělají, že ještě vůbec žijí. Životní minimum stačí skutečně tak na suchý chleba a suché brambory. Mnozí prodalo všechno, co měli, nebo je o to připravili exekutoři. Kolik je u nás bohatých nezaměstnaných s plnou náručí peněz, jako to vidíme na zmíněném plakátku? Žádný.

Představa, jak se dvěma tisíci v kapse někdo může každý den vymetat bary a herny, každý den se opíjet a vykouřit dvě krabičky cigaret, je absolutně nereálná. K tomu stačí kalkulačka. Něco takového dělají lidé, kteří mají své zdroje příjmů, například práci „na černo“ nebo krádeže, popřípadě výdělečné aktivity, o kterých je lepší nic nevědět. Za skutečnost, že je policie na takové lidi krátká, ale slušní lidé nemohou.

Nikdo neřekne, že nezaměstnaný člověk potřebuje ke svému životu rodinu. Že je to rodina a nikoliv stát, kdo tyto lidi udržuje v důstojném životě, kdo jim poskytuje domov, živobytí a lásku. Rodinu, která je ochotná se uskromnit spolu s nezaměstnaným členem a postarat se o něho. To s proklamovaným individualismem nejde dohromady. O tom až příště.



 
Zpět na Práce a zaměstnání

 


Mohlo by vás zajímat:

Koho se dotkne krize? Krev, pot a slzy pro každého.


Z posledních zpráv z tisku mám pocit, že nejhorší je za námi, jen ta nezaměstnanost nám ještě poroste. Ale jinak se vlastně nemáme čeho obávat. To je přinejmenším zajímavé tvrzení, že? Tak trochu rozporuplné.
Více zde

Sociální pojištění a odvody za rok 2007. Nežádejte o vrácení, nevyplatí se to!

09.01.2010
Hodně se o tom teď mluví a diskutuje. Odvody sociálního pojištění, které stát obdržel v první polovině roku 2007 údajně neměly být odvedeny a státu díky díře v zákonům nenáleželo nic.
Více zde
 

Je cesta z krize na obzoru, nebo se teprve teď máme na co těšit?


Peníze, monetární politika, inflace, deflace a finanční krize – to jsou pojmy které spolu úzce souvisí. Abychom je mohli lépe pochopit, musíme se vrátit do roku 1971.
Více zde

Finanční krize II. Co se vlastně děje?


Fakta jsou jasná. Nezaměstnanost stoupá ruku v ruce s tím, jak se snížila poptávka po zboží.
Více zde
 

Reklama

Pokud si přejete poslat nám vzkaz, můžete tak učinit zde:

Kontakt: info(zavináč)cestazkrize.cz